Jak to tak bývá, na přelomu nového roku člověk přemítá a u mě tomu nebylo jinak. Vzhledem k tomu, že mám handicap, už od mala slýchám “musíš cvičit, musíš cvičit “. V dětství jsem cvičila celkem hodně – cílem všech bylo postavit mě na nohy (jsem na ), a později jsem při rehabilitaci stagnovala právě kvůli tomuto jedinému cíli, protože mě osobně nedává smysl (pokusy o postavení se mě vysilovaly). V prosinci jsem na sociálních sítích objevila Andělku.

Původně jsme si povídaly o podcastech. Pak jsem se zúčastnila její vánoční výzvy, kterou Andělka vytvořila v prosinci minulého roku. Andělka mi ukázala že pohyb je zábava a když si k tomu pustím hudbu, tak vlastně tancuji. Domluvili jsme se spolu na individuálních hodinách a od ledna jsem posilovala ruce a trup a učila se, co mé tělo potřebuje.

Když jsem totiž pochopila, že cvičení a rehabilitace není nutné zlo, díky Andělce, ale jen cesta k cíli. Dnes díky tomu jsem začala chodit na tréninky lukostřelby – střílet z luku jsem chtěla už jako malá holka, ale také jsem začala chodit na hodiny tance pro vozíčkáře. Moc Andělce děkuji že mi pomohla najít cíl